Strach & Sebedůvěra

Strach má samozřejmě svou biologickou funkci — chránit nás před nebezpečím. Ale v mnoha případech se strach netýká přítomné reality, nýbrž představ o budoucnosti, o tom, co by se mohlo stát. V tom smyslu je to energie vázaná na něco, co zatím neexistuje

Máme různé vrstvy takového strachu:

1. Instinktivní – například lekneš se, když na tebe něco vyskočí. To je tělesná reakce.

2. Psychologický – obava z toho, co by se mohlo stát (z neúspěchu, odmítnutí, ztráty…).

3. Existenciální – hlubší strach z nejistoty, ze smrti, z toho, že nic nemá trvalou jistotu.

Když se díváme na druhou a třetí vrstvu, většina těchto strachů se opírá o představy , nejsou reálné v přítomném okamžiku. Bojíme se něčeho, co neexistuje, a tím si utrpení vytváříme sami.

Strach je v jádru predikce kdy se mozek snaží předvídat, co by mohlo nastat, kdyby.
"Co když selžu?"

"Co když mě odmítnou?"

"Co když se něco pokazí?"

Tyto scénáře nejsou skutečné události, ale mentální simulace. Mozek si je představí, protože neumí rozlišit mezi skutečným a představovaným nebezpečím.

Jak s tím pracovat? 

Přístup není o tom přestat mít strach, ale rozpoznat jeho povahu a tím nad ním získat vliv.

Zpřítomnění – jemně si připomenout: "Tohle je myšlenka, ne skutečnost."

Pojmenování – dát strachu konkrétní tvar: "Bojím se, že…" → tím se od něj oddělíš.

Zastavení katastrofických scénářů a uvědomit si, že mozek neprorokuje, jen simuluje.

Zemnění v realitě a zaměření na tělo, dech, přítomné smysly. 

Malé akce kdy drobný konkrétní krok  pomůže z abstraktního strachu udělat konkrétní situaci, kterou zvládneš.

Strach říká: "Nezvládnu to."
Sebedůvěra říká: "Zvládnu to — i když nevím jak přesně."

• Strach se opírá o nedůvěru k sobě a o potřebu mít jistotu výsledku.

• Sebedůvěra se opírá o důvěru ve vlastní schopnost zvládnout nejistotu.

Sebejistota není kontrola

Mnoho lidí si plete sebejistotu s kontrolou nad okolnostmi.
Ve skutečnosti je to důvěra v sebe, i když okolnosti kontrolovat nemůžeš.
Psychologicky jde o posun od vnější jistoty k vnitřní stabilitě.

Umění říct "ne"

"Když řeknu ne, zklamu je."
"Budu vypadat sobecky."
"Ztratím vztah, uznání nebo klid." 

"Říkám ne, protože říkám ano sobě." 

Když řekneš ne, neodmítáš druhého člověka,
odmítáš situaci, která není v souladu s tebou.

To je  akt sebeúcty a zralé zodpovědnosti.
Bereš na sebe odpovědnost za:

• své hranice,

• svou energii,

• svůj čas,

• a kvalitu svých rozhodnutí.

A právě tím, že přebíráš odpovědnost za sebe, přestáváš ji přehazovat na druhé a nečekáš, že pochopí, uhodnou, nebudou tě přetěžovat. Ty sám vysíláš jasný signál.

To není vzdor, to je autenticita.

Když někdo tvoje "ne" nerespektuje,
říká tím: "Chci tě, jen když mi vyhovuješ."
To je nerovnováha

 Sebejisté "ne" nemusí být tvrdé.