UTĚKOVÉ TOUHY 

Jsou to zvláštní chvíle, když člověk nemá peníze. Najednou přesně ví, co všechno by potřeboval. 

Novou židli, protože ta stará vrže. Lepší telefon, protože ten současný má prasklinu. Nějaký ten kurz sebezdokonalování, protože bez něj se přece nedá růst. A kdyby náhodou zbylo něco navíc, určitě by se našlo místo i pro zdravý životní styl, kvalitnější jogurt a možná i chytrou lampu, která slibuje štěstí na dotek.

Je to zvláštní, v nedostatku dokážeme sestavit seznam přání rychleji než nákupní asistent e-shopu.

A pak přijde okamžik, kdy peníze opravdu dorazí. Najednou je ticho. Chuť nakupovat se rozplyne jako vůně kávy po zavření víčka termosky. Židle, mobil, kurz i lampa stojí pořád tam někde v imaginárním regálu, jenže teď už nevypadají tak důležitě. Ve světle dostatku jejich význam zbledne.

Člověk začne váhat. Pochybovat. Rozmýšlet. Co to je za hru?

Nedostatek burcuje vášně, zatímco dostatek je uklidňuje.
Peníze se ukážou být pouhým zrcadlem, ne zdrojem touhy.

A tady začíná příběh útěkových tužeb.

Touhy jako náplasti

Ukazuje se, že to, co jsme včera chtěli, nebyla vlastně touha. Ne v pravém slova smyslu. Byla to náplast. Rychlý obvaz na nepohodlí, které nás v tu chvíli tlačilo. Trochu stres, kousek nejistoty, špetka únava… a mozek se jako dobře promazaný automat pustí do práce.

"Pořiď si to. Hned se ti uleví."

Není to lež. Ale není to ani pravda.
Je to spíš mírné zkreslení, jako když se díváme do zrcadla v kabince a připadáme si o chlup lepší než ve skutečnosti.

Když přijdou peníze, stres ustoupí, tlak poleví… a náplast už není potřeba. Zůstane v nás jen tichý pocit, že jsme se nechali trochu obehrát. Ne obchodníky, ani reklamou. Ale vlastní psychikou.

Touhy, které mizí s klidem

Většina lidí si myslí, že chce věci. Ve skutečnosti ale touží po pocitu, který jim ty věci slibují.

• po pocitu jistoty

• po kontrole nad životem

• po uznání

• po komfortu

• po útěku z napětí

Jenže když je v nás klid, věci nemají co zachraňovat. A proto zmizí i potřeba je kupovat.

To je pointa, která by se mohla objevit na plakátě finanční gramotnosti, kdyby plakáty uměly být upřímné.

Není to o majetku, ale o hladu

Někdo vyroste v chudobě a touží po jistotě.
Někdo vyroste v bohatství a touží po pozornosti.
Někdo žil mezi lidmi, kteří dávali lásku jen za výkon, a tak touží po příležitosti dokázat si vlastní hodnotu.

Každý hlad má jiný původ, ale útěková touha má vždy stejný tvar:
věc jako nádcit – sedaná náhradní matka, rychlá sedativa pro nervy.

V takových chvílích nejsme lovci peněz.
Jsme lovci pocitů, které se skrývají v jejich pozlátku.

A tak tu sedíme…

…s penězi na účtu a s prázdným košíkem v e-shopu.
A přemýšlíme, zda se náš včerejší vnitřní konzultant nezmýlil.
Možná ano. A možná ne.

Možná jsme totiž včera vůbec nechtěli židli.
Možná jsme jen chtěli chvíli, kdy si můžeme sednout bez neklidu v hrudi.
A to je věc, kterou nekoupí ani nejlepší výprodej.

Možná je to celé jen připomínka, že pravé touhy se nemění s počasím ani s výplatou.
A že pokud touha zhasne, jakmile přestane tlačit v hrudi, nebyla to touha.
Byla to úleva, která se převlékla za přání.

A tak se v tom světě peněz a přání učíme jedno:
Rozlišovat, kdy něco chceme a kdy jen utíkáme.

A možná právě v tom je největší bohatství.