Leader nebo mikrodiktátor?

Diktátor, co se ztratil v mikromanagementu 

aka 

Když se střetnou dva světy

Představte si diktátora. Ne toho, co nosí černý plášť a křičí na schůzích, ale spíš takového "dobráckého" šéfa, co by rád vládl pevnou rukou, ale zároveň se bojí pustit z ruky tu tužku.

Jeho svět je rozpolcený. Na jedné straně chce být tvrdý lídr, co jasně říká, co a jak, nastavuje hranice a směr. Na straně druhé je tam mikromanagement, operativa a neustálé vnikání do každé maličkosti, protože když on něco nezkontroluje, tak to prostě nejde.

Je to jako když se snažíš jet na dvou kolech najednou, jedno je horské kolo a druhé tříkolka pro děti.

Chceš být diktátor, ale podléháš všem tlakům a nárokům. Chceš mít všechno pod kontrolou, ale zároveň neumíš říct "tohle nechám na tobě".
Chceš delegovat, ale zároveň musíš vědět všechno do posledního detailu, jinak to nemá smysl.

Výsledkem je chaos.
Začneš řešit operativu: "Proč není vytištěný ten dokument?", "Kdo si dal kafe bez cukru?", "Proč máme v lednici pořád ty zbytky?"
A přitom bys měl řešit, co s firmou dál. Jak vést tým. Jak růst. Jak přežít zítřek.

Mikromanagement není jen chyba v řízení. Je to past, do které se šéf chytí sám.

Ztrácí čas na detaily, které by měly řešit jiní, a tím ztrácí respekt.
A co je horší, ztrácí i sám sebe.

Jeho den vypadá jako nekonečný kolotoč hasení požárů, vyplňování excelových tabulek, kontrola výstupů a dohady o tom, kdo měl poslat e-mail první. Přitom měl být ten, kdo nastavuje pravidla hry, ne kdo běhá za míčkem.

Není to o tom být tvrdý diktátor ani milý kamarád.

Je to o nastavení jasných hranic, důvěře, která není na papíře, ale v lidech kolem tebe.
Je o schopnosti říct: "Tohle není moje práce, ale důvěřuju, že to uděláš."

Kdo zvládne tenhle krok, získá nejen respekt, ale i čas na to, co je opravdu důležité – strategii, vizi a skutečné vedení.